Popište mi prosím, jak pracujete.
Pracuji s tarotovými kartami, s numerologií. Propočítávám lidem, jestli jsou stará duše, nebo mladá duše, a pracuju s karmickou astrologií, což se týká našich minulých životů. Jde vlastně o to, že každý z nás si sem z minulého života něco přinese. Nemusí to znamenat, že jste v něm někomu ublížili a teď si to máte odtrpět. Nám všem úplně stačí, když si sem stáhneme vzorec myšlenkového chování z minulého života a jdeme po cestě onoho minulého života, než nám dojde, že už máme pro tento život jiný životní plán. Každý život máme jiný – ten si nahoře vybíráme, a dokud nejdeme správnou cestou, tak schytáváme rány.
Říká se stará duše, mladá duše. Ale my jsme všichni stvoření najednou, nikdo není starší nebo mladší, ale všichni se sem najednou nevejdeme. Takže je to jako ve škole. Pořád přicházejí noví žáčci – těm se říká mladé duše. Když dostudujeme, jdeme o patro výš a stávají se z nás strážci, rádci, pomocníci zase pro ty mladé dušičky. Je to takové kolo, protože kolo je něco, co je v našich životech významné.
Mají to mladé duše lehčí?
Mladé dušičky mají tu výhodu, že jejich zkoušky nemají tak výrazný dopad, což ale neznamená, že se jim jejich život nemusí zdát těžký. I tomu prvňáčkovi se zdá těžké, když se má naučit třeba odčítat. Čím jsme výš, tím máme těžší písemky, ale také máme vzdělání na to, abychom je napsali. Je to opravdu jako ve škole. Když se nám to všechno povede, tak píšeme diplomku. Projdeme čtvrtou branou moudrosti a stáváme se rádci a pomocníky těch dalších. To je část, která patří do numerologie. Astrologie hovoří o postavení hvězd v okamžiku narození. Říká nám, co jsme řešili v minulém životě a co se máme naučit v tomto životě. To jsou tzv. karmické měsíční uzly. Když vám někdo udělá horoskop, tak právě ty tam máte zaznamenané. Já s tím pracuju a dokážu to lidem vysvětlit. Když jsem se učila astrologii, tak jsem si z těch tlustých knih vypsala právě jen tato hesla, abych mohla lidem říct, o co se jedná. A z desetileté praxe vím, že to určitě vždycky sedne. K tomu přidávám karty, které mi řeknou současnou situaci, jak na tom člověk je, co k němu přichází, co má v podvědomí a co od něj odchází.A s tím vším pracujete dohromady?
Ano. Jsou to vlastně odpovědi ze tří směrů. Takové kamínky, aby se nám mozaika pěkně složila.Kdo za vámi nejčastěji chodí a s jakými otázkami?
Nejčastěji chodí ženy, protože ony se teď všechny probouzejí. Žili jsme v patriarchátu a teď ženy nechtějí být feministky a vyrovnat se mužům, ale chtějí, aby laťka byla uprostřed. Nejvíce se jejich otázky týkají pochopitelně vztahů – ať už je to v rodině, v práci, nebo někde jinde. Ale chodí za mnou i muži. Buďto jsou to podnikatelé a chtějí konkrétní odpovědi na konkrétní otázky, nebo jsou to muži, kteří potřebují vyřešit svůj vztah, případně ověřit, jestli to, co vědí, je pravda.Říkáte jim o velkých překážkách, případně možných neúspěších?
Říkám jim to. Když tam člověk vidí něco opravdu špatného, musí pochopitelně volit slova, aby to toho člověka neporazilo. Ale platí, že každá informace je dobrá informace. Když bude člověk vědět, že mu může z určité strany přijít nějaká překážka, tak si to ohlídá. A to mluvím i sama o sobě. Já jsem tím procházela, takže málokdy lidem radím s něčím, s čím sama nemám zkušenosti.Když se k vám někdo objedná, potřebujete dopředu nějaké informace? Třeba hodinu narození?
Ne, stačí mi datum. Radši pracuju s lidmi osobně, z očí do očí. Když s nimi totiž takhle pracuju, mohou mi klást otázky. Nebo vidím, že jim třeba nedošlo, co jim říkám. Můžu tak zvolit jiná slova, aby pochopili.
Všichni procházíme stejnými zkouškami. Lidé, kteří jsou už ve čtvrté bráně moudrosti, zásadně vždycky řeší vztahy. To je nejtěžší učení na Zemi – vztahy mezi lidmi a nedostatek lásky.
Potřebujete tedy toho člověka vidět?
Je to lepší. Vždycky je to lepší hlavně pro něho.Jak byste charakterizovala ona čtyři stádia?
Vždycky se nejprve snažím všem lidem vysvětlit, že mladá duše není nic horšího než stará duše. Na děti se přece taky nezlobíme, že jsou děti. Ony nám dorostou. Navíc jsou ty mladé duše takové dravější a vždycky si těch úkolů naberou dost, protože zkrátka vědí, že na to mají. Když tedy do té školy přijdeme a žijeme, záleží na tom, kolik máme zkušeností s pobytem na Zemi. A pomyslně odtud odcházíme čtyřmi branami. Vlastně je to něco jako základní škola, střední škola a vysoká. Numerologicky je to od nuly do dvaadvacítky. Všechno se to váže na hodně staré učení, které pochází z Atlantidy. Pak se dostalo do Egypta. Když se totiž zjistilo, že se Atlantida potopí, roznesli tamní kněží všechnu moudrost do všech světových stran. Dodnes má být v jednom chrámu v Memphisu 22 fresek, které znázorňují učení neboli školu těch kněží vedoucí k osvícení. Oni při tom procházeli určitými zkouškami. Byla to moudrost, která se neměla ztratit, takže někdo moudrý z těch 22 fresek udělal karty – když si lidé hrají, tak nezlobí a navíc si lépe pamatují. Je to vlastně Velká Arkána tarotových karet.Podle toho, kam jsme při učení postoupili a kolik máme zkušeností s pobytem na Zemi, procházíme první, druhou, třetí, nebo čtvrtou bránou. První je brána duchovního dětství, druhá dospívání, pak třetí dospělosti a čtvrtá je brána duchovní moudrosti. Čím jsme výš, tím těžší písemky píšeme. Dvaadvacítka píše diplomovou práci. Během této cesty se zbavujeme nenávisti, závisti, hamižnosti, rasismu… Žárlivost může například trvat až do čtvrté brány, protože se váže na vztahy a vztahy jsou nejtěžší učivo. Nejsou to jen vztahy k druhým, ale také k sobě samému. Můžeme sice mít stejnou karmickou úlohu nebo životní plán, což jsou pevné body, které musíme dodržet, ale rodíme se sem s právem svobodné volby. To je vlastně to jediné, co si sem neseme. Přicházíme nazí, ale s právem svobodné volby. Podle toho, jak svůj život žijeme, tak rychle postupujeme, tolik zkoušek napíšeme. S něčím můžeme počkat do příštího života. Můžu tedy mít stejnou karmickou úlohu jako někdo, kdo je v první bráně, takový člověk ji ale ještě nemá s těmi těžkými dopady. Zvládnout energie dvaadvacítky je velice těžké.
Co si tedy přinášíme z předešlého života?
Je to vzorec minulého chování. V tomto životě se máme snahu chovat stejně, jako jsme se chovali v tom minulém. Uvedu příklad a ukážeme si to na středověku, protože se to snáze pochopí. V daném životě se třeba máme naučit, co je to vládnout. Je to tedy plán a mám k tomu kolem sebe i potřebné podmínky. Mám hodně peněz, mám moc, a tudíž rozhoduju o svobodě a nesvobodě ostatních lidí – ty půjdeš do války, ty se oženíš s touhle. Lidi k nám chodí o radu a to se nám to žije! Dokončím život, postoupím o patro výš. Jsme v duální světě, a tak si pro další život třeba vyberu životní plán naprosto opačného rázu. Jdu si pak sáhnout na to, jaké to je, když někdo jiný rozhoduje o mně, o mé svobodě a nesvobodě, když nemám hmotný dostatek, a jaké to je, když si mě ostatní neváží. Když se takový člověk znovu narodí, zase chce svítit, zase chce zářit a rozhodovat. Jenomže to už umí, to už se naučil a není důvod to opakovat. Dokud nejdeme správnou cestičkou, schytáváme překážky, problémy, nebo prožíváme těžké dětství. Zašlape nám to vlastní ego. Jenomže úkolem tohoto dalšího života není trpět, úkolem je přijmout myšlenku, že v minulém životě to bylo „dej mi“, kdežto v tomto životě je to „já ti dám“. Abych měla co dávat, musí se to zašlapané ego dostat zase nahoru. Podle východních náboženství své ego jednou rozpustíme, bude to ale teprve tehdy, až ho nebudeme potřebovat. Neznám jediného člověka, který nemá ego a něco dokázal. Takže tím egem mám šlapat sám sobě na paty, ne na ty druhé, to bylo v tom minulém životě.Říká se začni sám u sebe. Nikdo ale neví, co to znamená. Znamená to vybrat si tu nejmenší chybu, kterou mám. Když ji zvládnu, záda se trochu narovnají a mohu si sáhnout po větší chybě. Obráceně to nemá smyslu, protože bychom si natloukli.
Já se snažím lidem vysvětlit, že když si tvoříme životní plány, nikdy si nevybereme nic, na co nemáme. Vesmír totiž neplýtvá. Nikdy, nikde, ničím. A funguje mu to. Takže on by nás sem neposlal jenom proto, abychom si natloukli. Nemáme se tudíž bát toho, co k nám přichází, protože jsme si to vybrali a věděli jsme, že to zvládnem. My se máme bát toho, co od nás odchází – ať už jsou to špatná slova, špatné myšlenky nebo špatné činy. To se k nám může vrátit ještě v průběhu tohoto života, protože život je jako kolo. Když budu na někoho ošklivá, hodně ošklivá, tak se může ještě během tohoto života stát, že mi to někdo jiný vrátí i s úroky. Proto nedělej druhým, co nechceš, aby se dělo tobě.
Umíte člověku říct, které chyby to jsou? Pojmenovat je?
On mi to řekne sám. Připustí, že to tak je, nebo že se tak nebo onak choval. Když třeba přijde paní kolem padesátky, už ledasco chápe, má nakročeno kupředu, ale i tak potvrdí, že to tak třeba v minulosti bylo. Já jsem spíš optimista a nerada lidi dusím, takže jim nevyjmenuju chyby, ale spíš řeknu, jak by se měli chovat, aby to bylo prospěšné pro jejich životní úkol a aby pochopili, co se tady mají naučit. Povím jim, co řešili v minulém životě. Může se totiž stát, že jsme tu na „opáčku“. To neznamená, že je člověk hloupý, dostal pětku a propadl. Spíš něco nedodělal a musí to sem přijít dokončit. Může jít do jiného časového prostoru, s jiným sociálním zázemím, ale účel bude stejný. Já jsem třeba mohla sedm životů hamounit a teprve v osmém jsem přišla na to, že lakota člověku škodí. Hierarchie se mi postavily trochu jinak a mohla jsem postoupit. Málokdy se stane, že hned na první život dokážeme zvládnout, co jsme si vybrali.S čím od vás lidi odcházejí? Někdo nejspíš poučen a jiný nepoučen…
Mám pocit, že se mi klientela mění. Když jsem začínala, tak samozřejmě přicházeli i lidé, kteří neslyšeli, nebo nechtěli slyšet. Přišli prostě s tím, že chtějí slyšet něco úplně jiného nebo že já za ně něco udělám.Oni nevěděli, co děláte?
Věděli. Vysvětlím to na příkladu. Když jsme na nějaké akci, kde je kartářů třeba deset, tak lidi zásadně neodchytávám. Já vím, že ke mně přijde ten, kdo to potřebuje slyšet ode mě. Někteří to zkrátka potřebují slyšet od někoho jiného, kdo pracuje jiným způsobem. Řekla bych to takhle: když je žák připraven, učitel se najde. Tím nemyslím, že bych někoho nějak intenzivně učila, ale dokážu mu třeba vysvětlit, proč se mu děje to, co se mu děje.Vracejí se k vám lidi?
Ano. Samozřejmě ne všichni a ne pořád. Taky proto, že mám zásadu, že si nechci vychovávat „závisláky“. Snažím se naopak lidem vysvětlit, že si spoustu věcí můžou vyřešit sami. Učím je taky, aby poslouchali svou intuici. Žádná kartářka, žádná křišťálová koule je nemůže znát líp, než otisk sama sebe, který si nechali nahoře. Ten jim radí ve formě intuice. To jsou ty myšlenky, které k vám přicházejí a říkají: „Tady do toho se nepleť.“ Vy se s tím pohádáte, protože pomáhat se má, a klidně jdete spáchat dobrý skutek, který je pak po zásluze potrestán. Takže se snažím lidem vysvětlit, jakým způsobem mají pracovat s intuicí. Taky je učím pracovat se strachem, protože strach je největší nepřítel nás všech. Všechno to jsou věci, jimiž jsem sama prošla. Když to zabralo mně, proč by to nezabralo někomu jinému? Mezi námi přece není žádný rozdíl. Někdo to vezme, jiný ne, ale vracejí se ke mně lidé a říkají, jak jim to či ono pomohlo.Bavíte se o těchto věcech jen s dospělými, nebo může třeba přijít maminka, že potřebuje poradit s dítětem?
I to se dělá, takových případů ale není tolik. Člověk musí správně volit slova. S malými dětmi ale přímo nepracuji.
Rodičům ale dokážete říct, proč se něco děje, a poradit jim.
To ano. Umím jim třeba říct, na co mají své dítě zaměřit. Ani s ním nemusí být žádné problémy. Řeknu, jaký je jeho životní plán, v čem by mohlo být dobré a v čem by ho měli rodiče trochu přibrzdit.
Co je tedy nejdůležitější pro lidi, kteří za vámi přicházejí?
Nejdůležitější je, aby za mnou člověk přišel sám o své vůli.
